.. a všechno je v ....
Každý den prostě nemůže být perfektní, nebo alespoň dobrý. Občas se stane, že se špatně vyspíme. Nebo nás ráno někdo hned ze startu naštve. Vím o čem mluvím, když říkám, že mě dokáže naštvat třeba i blbě nastavená písnička na budík, protivný rodič, přeslazený nebo málo sladký čaj nebo čokoládová náplň v jahodovém koblížku.
Je smutné dívat se na lidi, kteří si neváží toho co mají. Kterým je všechno málo... A žít moc.
Pokud jste na tom byli někdy podobně (jakože určitě jo).. Určitě přišel někdo, kdo vás obejmul - nebo povzbudil. Život je prostě jako horská dráha. Jednou nahoru, jednou dolů. A i v tom nejnižším místě je něco, co ten vozík zase vytáhne. Ať už nějaká vnitřní síla, nebo motorek.
Co jsem tím chtěl říct? .... že ať se děje cokoliv, važte si toho, že se něco děje a že toho můžete být součástí.
Narážím na věci, které se u nás, v Novém Jičíně, dějí
opakovaně a vždycky dokáží "zabít" a rozesmutnit nejen město, ale i okolí. Nemyslím teď třeba povodně.. myslím přesně TO, co se u nás stalo už po druhé.
Parádní školní výlet.. super lidi.. všichni si to užívají.. Adrenalin, křik, zábava. Není nad to být spokojený, protože jsou vaše děti, které vám rodiče svěří, spokojené. Turistika, muzea nebo zámky - tím se dětem prostě nezavděčíte.
Sice jsem paní učitelku z Novojičínské základky, ani raftového instruktora, a dokonce ani toho kluka neznal, ale vzalo mě to docela dost. V novinách a v televizi jsou denně desítky případů, kdy někdo umře. Časem se na to dá zvyknout, a to že tam někde někdo něco, se vás už ani nedotkne. Až do chvíle, kdy procházíte kolem černých vlajek, zapálených svíček nebo smutných lidí.
Tímhle článkem bych chtěl vyjádřit upřímnou soustrast a lítost všem lidem, kterých se TO, nebo TY Novojičínské tragédie dotkly.
Mrzí mě to.
